Kolik času doopravdy zabere naplánovat si rok

Většina rad o cílech končí u věty, že si je má člověk rozdělit na menší kroky. Nikdo ale neřekne, kolik času to zabere — a to je přesně ten důvod, proč to většina lidí nikdy neudělá.

Tak jsem si to změřila. Vzala jsem si papír, pero a jeden skutečný cíl s termínem za rok.

První dvě hodiny: měsíce a týdny

Rozdělit rok na měsíční etapy vypadá jako lehká část. Není. Pokaždé, když jsem napsala, co má být hotové na konci dubna, musela jsem se vrátit k březnu a zkontrolovat, jestli to vůbec navazuje. A když jsem opravila březen, rozsypal se květen.

Plán není seznam. Je to soustava, kde každá změna hýbe vším ostatním.

Po dvou hodinách jsem měla dvanáct měsíčních etap a hrubé rozdělení do týdnů. A pocit, že mám hotovo.

Další dvě hodiny, na které nedojde

Jenže týdenní cíl se nedá splnit. Splnit se dá jen to, co má člověk udělat dnes. A přeložit padesát dva týdnů na konkrétní denní úkoly je práce, u které mi došlo, proč to nikdo nedělá.

• Kolik času na to reálně mám v úterý, když mám i práci?
• Kdy si nechám volno, aby to nebylo až ve chvíli, kdy už nemůžu?
• Co když týden vypadnu — přesune se všechno, nebo jen část?

Tady jsem skončila. Ne proto, že by to nešlo, ale protože to byly další dvě hodiny práce, do které se mi po těch prvních dvou už nechtělo. Zůstal mi plán rozdělený na týdny — tedy přesně ten plán, podle kterého se nedá začít.

Proč to vůbec píšu

Protože tohle je ta bariéra. Ne lenost a ne nedostatek vůle. Čtyři hodiny soustředěné práce dřív, než se udělá první skutečný krok — a bez jistoty, že to bude k něčemu dobré.

AlmostThere vzniklo z toho odpoledne. Ne proto, že by plánování bylo nezajímavé, ale protože je to práce, kterou stroj zvládne za minutu a člověk ji za ty čtyři hodiny udělá hůř. Nám zbyde ta část, kterou za nás nikdo neudělá: jít a odškrtnout si dnešek.